Nakoukněme trošku do historie:
Se šlechtěním Zlatého retrívra začal Dudley Marjoribanks, první Lord z Tweedmouthu, který byl vášnivým lovcem vodního ptactva. Tak jako většina šlechty té doby i on choval psy různých plemen a toužil po dokonalém loveckém psovi se skvělým čichem, dobrými vlastnostmi a hezkým vzhledem. Jeho chovatelské záznamy z let 1868-1890 ukazují, že k vyšlechtění použil žlutého retrívra a dnes již neexistujícího tweedského vodního španěla. Později ke křížení využil i irského setra, irského vodního křepeláka a bloodhounda. Svůj chov začal se žlutým psem jménem Nous, kterého zakoupil v roce 1865 od ševce nedaleko Brightonu a přivezl si ho domů do Skotska a fenou tweedského vodního španěla jménem Bella. Jejich potomky dále křížil s dalšími tweed vodními španěly a červenými setry.
Lord Tweedmouth si pro svůj chov ponechával jen světlá štěňata a ostatní dával darem příbuzným a přátelům. S chovem a šlechtěním plemene dále pokračovali také vikomt Harcout a paní H.M. Charlesworthová. V roce 1903 bylo oficiálně uznáno plemeno žlutých retrívrů a o deset let později v roce 1913 byl paní Charlesworthovou založen první klub toho plemene. Označení Zlatý retrívr bylo oficiálně přijato až v roce 1920.
...vidíme, že naši zlaťáčci byli vyšlechtěni pro aportování vodního ptactva. Dnes je jejich využití samozřejmě mnohem, mnohem širší, ale pro zachování vlastností plemene se stále ověřují původní vlohy: vlohy pro aport, vztah k vodě, ovladatelnost a přátelská povaha. I když je možné složit Ověření vrozených vlastností retrívrů i úplně bez práce se zvěří (předepsaná je váha aportu - 0,5 kg, ne jeho typ), obecně se pracuje s tzv. dummy - a často naše hafany více baví aport dummy s kožešinou. A tak není špatné, když se i prcci v nejvnímavějším věku s kožešinovým dummíkem seznámí. Trošku starší štěňata pak už se mohou v rámci hry připravovatr i na zkoušku, která je později čeká.
V hlavních rolích štěňata "J" a Bellinka.
